Sladké utonutí ve vlastní hořkosti...
11. srpna 2011 v 15:34 | Nikdo...
Beru nůž a zařezávám
starého života se vzdávám
na hezké chvíle zapomínám
v černu se zmítám
sladké lži v hlavě přemítám
jed polykám
vím že srdce ti rozthám
lásku tvou odmítám
pro svou ohavnost ve špíně umírám...
starého života se vzdávám
na hezké chvíle zapomínám
v černu se zmítám
sladké lži v hlavě přemítám
jed polykám
vím že srdce ti rozthám
lásku tvou odmítám
pro svou ohavnost ve špíně umírám...
Dar za špatnost
11. srpna 2011 v 15:32 | Nikdo...
Vina na křivkách pálící
na čele křivda přitlučena
dívka do oblak odpuštění křičící
ani jediné její slovo není pravda...
na čele křivda přitlučena
dívka do oblak odpuštění křičící
ani jediné její slovo není pravda...
Utopena ve zlobě
zarmoucena smutkem
udušena tvým skutkem
od krve ruce obě.
Deprese omývá mou tvář
jako říčka kameny
z mých očí ztrácí se zář
tys člověk chtíčem smyslů zbavený.
Ovládnutý touhou
špatnost pácháš
ovázals mne černou stuhou
pod zemí špinavou mne necháváš
Vlastně jsem ti odpustila žes páchal...
neodpustila jsem sobě že jsme tě páchat nechala..
a ani mé jediné slovo není pravda...
Očista
18. července 2011 v 22:23
Tvůj pas útlý, korzetem obepnutý,
křížek ve dlaních sepnutý,
tichá modlitbička z úst pronesena,
háb černý jak matka představená.
Temné tvé vlasy havraní,
toť pro hříšníka ve mě spasení
a tam, vedle tě krvavých růží kytice,
co pro tě koupil jsem, má hříšnice
Přívěšek co dal jsme ti na prsou tisklas
než nastal konec, přání vykřiklas:
"Otče náš, pánbíčku,
přijmi mou hříšnou dušičku
tobě já věrnost slíbila,
nikdy tě o nic neprosila.
Nikdy, a teď přeci
ty milosrdný, prosím, odpusť měmu srdci."
Pak ti panno slza skanula
hranice v plamenech tě pohřbila.
Bůh vzal si tě k sobě
přání však odhodlal se ti splnit,
když bylo po všem, kat našel v popelu tvé srdce
to nešlo upálit...
Má lásko...
18. července 2011 v 22:20
Ach, srdce pro tě plesá mi, má lásko
aby se opět zklamalo
ono jest už vejpůl přelomeno
nezklam mne, má lásko.
Ach, tělo mé patří ti, má lásko
aby se pošpinilo
ono čísté už dlouho bylo
s citem pošpiň jej, má lásko.
Ach, má duše upnuta je k té tvojí, má lásko
a já přeji si aby je nic nerozdělilo
aby dvoje teď jedním bylo
nerozděl je, má lásko.
Ach, já miluji tě, má lásko
MY, ve hvězdých je topsáno
s tebou sdílet chci pochmurné ráno
dovol mi to, má lásko.
Ach, jen pro tě umírám, má lásko
černý háj, tam mne to táhlo,
sevři mě v náručí než přijde konec,
neumírej se mnou, má lásko!!!...
Modlitbička pro ni...
18. července 2011 v 22:17
Ta chuť na rtech utkvěla
když tiskla k sobě anděla
dvě nahá těla
úderem půlnoci zhořela.
Všechno porozumění spálil plamen
on chtíčem omámen
nad ní žulový kámen
než vydechnu naposled, šeptnu pro ni: Ámen
Mé mrtvé lásce která mne zradila...
PS: Nenávidím tě....
Mé mrtvé lásce která mne zradila...
PS: Nenávidím tě....
Lapač duší
18. července 2011 v 22:16
Tvářenkou rány zakryla
zrcadlo ukradlo si její duši
slzy skropily okvětní lístky růží
skončila groteska kde na šťastnou si hrála.
Slzy čistí duši, ona tu svou ztratila
chce ji zpět, hrabe se z bezmoci
v depresi na křižovatce emocí
svého zloděje roztříštila.
Na zemi bezládně leží umrlá víla
její srdce sťaté
zrcadlo v tu chvíli katem
na malé střípky sama svou duši rozbila.
Právě ty střípky nosím v srdci.................
Právě ty střípky nosím v srdci.................
Znamení??
17. července 2011 v 9:40 | Nikdo...
Stále v hlavě přemítám...CO JE TO OSUD?
Ach jistě, to bych nebyla já, abych se nesnažila najít odpověď na otázku, které odpověď nemá. Má snad? Myslet si že ano je naivní. Myslet si že ji najdu je egoistické. Proč se tím tedy zabývám? Jsem člověk. Je to lidská přirozenost. Vždy chtít víc, vždy vědět víc, než je nám dáno a dovoleno. Že se dva lidé úplnou náhodou potkají, to se až tak za náhodu označit nedá, ne? Je to malá pozornost osudu. Osud to tak chtěl. Jsme jen jeho loutky. Hrajeme mu hru kde si on píše svůj vlastní scénář. Je to někdy až potupující. Jsme tedy bezprávní? Myslím že osud nechává závěr scénáře na nás, jaký si zvolíme, jak jej napíšeme, a tedy bezprávní nejsme.
Dovede nás na rozcestí a konstatuje: "A teď ty..."
Tedy když si dovolím říct že existuje osud, znamená to, že neexistují náhody?
Je to složité. Moc otázek, málo odpovědí...
Možná jen mé šílené blouznění, jelikož sem vstala a neměla kafe.
Možná je to totiž celé naopak...
Možná...
Primitivita
2. července 2011 v 18:48
Sedím v místnosti s přítomností stroje plného obvodů a doléhaj ke mě hlasy. S atmosférou "mírně opilecké nálady" je už nenapadlo jak jinak mě vykázat z jejich kroužku, než mi naprosto ( když použiji ironii ) nenápadně a svým způsobem sprostě podstrčit možnost přisát se na komerční sociální síť facebook. Jistě, většina pubertálních výrostků by to uvítala se zájmem a velkou vděčností. Ano, proč ne? Právě tam jsme přece ponechali všechnu lidskost. Dobrá, přihlásím se tedy a do statusu vybleptám pár sraček a na chvíli budu všem zajímavá. Budu in, cool, velkolepá borka, jako všichni stejná, jen kopie. A přitom jsem vždy byla originál. Umřu tedy jako kopie? Co ti vedle v místnosti? Dopíjej ferneta, otvíraj dalšího ruma a budoucnost slivovice také míří ke dnu. Jak málo jim stačí ke štěstí. A vyvolává to štěstí alkohol? Tak potom je to štěstí jen chvilkové. Pak je to primitivní. Ale co dlouhodobé štěstí? Na to už kašlem? Kašlem, do doby než nás něco srazí na zem, ukáže se v jakých sračkách žijem a půjdem se slzami v očích plakat za maminkou. Ovšem maminka bude v tu chvíli s euforiským smíchem dopíjet panáka...
Pokus o prózu.
26. června 2011 v 15:15
Zoufalý pokus o něco hodnotného...
Lehkost...
Otevírám oči. Je mi zima. Nemohu popadnout dech. Vše okolo se vlní. Mé tělo je nesnesitelně lehké, ale mé pohyby pomalé. Nemohu najít pod nohama jistotu. Netuším, co mne drží ve vzduchu. Kde to jsem? Nademnou se míjí stíny i mžitky světla. Zpytuji své svědomí, v hlavě se zpovídám ze hříchů a v duchu odříkám desatero. Je mi zvláštně. Na hrudi cítím bolest. Vím, že mi není odpuštěno. Stíny nahoře požírají paprsky světla tak snadno jako vlk ovečku. Před očima se mi rozprostírá tma a pomalu mne pokrývá svým černým pláštěm. Naposled se pomodlím k andělíčku strážničku aby mne chránil. Ale můj anděl strážný již padl. Srdce mi buší. Neslyším nic jiného než jeho tlukot. Mé tělo je čím dál lehčí a lehčí. Něco ho unáší pryč. Pochopila jsem. Zavírám oči. Je mi zima. Nemohu popadnout dech. Myslím, že právě v tu chvíli jsem se utopila...
Na druhou stranu.
26. června 2011 v 9:28 | Nikdo...
Je smrt trest za naše hříchy? Je smrt osvobození? Je to hořkosladká agónie? Utrpení na konci cesty? Nebo jen "nic"... a proč o tom vůbec přemýšlím Mladá slečna se má přece usmívat, být plná života a nemyslet na smrt. Ale, proč? Vždyť neustále obchází mezi námi a nemá slitování. Bere si koho ji napadne. Tiše sedí na zadním sedadle autobusu a čeká na zvrat aby mohla dokonat své dílo. Nedočkavě přešlapuje pod panelákem a čeká, že se ten šílenec nahoře konečně odhodlá vše ukončit. Sedí ná špičce skály a se sarkastickým úšklebkem pozoruje hloupé lidi jak proti sobě válčí, válejí se v bahně jako prasata, umíraj za nesmysly, za majetek. Až se boj utiší sesedne a projde se po krví zbarvené půde, která se během chvíle stala jedním velkým hrobem. Většina padla a ti co přežili si přáli zemřít. Pláčeme pro ně. I když víme, že je nám to nevrátí. Pláčeme pro ně, i když víme, že oni by to nechtěli.
Možná smrt čte mé řádky a vezme mne pod svá temná křídla.
Budete pro mne plakat?...
Možná smrt čte mé řádky a vezme mne pod svá temná křídla.
Budete pro mne plakat?...